Pás slov úvodem o tomto blogu a záhadných místech

Proč právě záhadná místa? A jaká místa tu vlastně lze najít?

Dušičky nejsou Halloween!

Nesrovnávejte Halloween s Dušičkami! Dušičky jsou mnohem mladší a slaví se ze zcela jiného důvodu.

Kohoutí kříž v Nicově

Co se Vám vybaví pod názvem "Kohoutí kříž"? Víte, že jde o velkou vzácnost? Na území České republiky máme totiž pouze dva!

Boží kámen u Strakonic

Jedno z nejenergetičtějších míst ČR. Lidé tu mívají vize, vrací se do minulých životů. Už jste ho navštívili?

Den svatého Martina

Edit Article Proč se jí svatomartinská husa? Proč jezdí Martin na bílém koni? Za co vděčí svému jménu? Byl exorcistou a může za vypálení Lidic?

Muzeum mučících nástrojů v Krumlově

Pro všechny, kteří se zajímají o útrpné právo, mučící nástroje a tresty. Tajemné muzeum tortury z Českého Krumlova.

úterý 20. září 2016







středa 11. listopadu 2015

Den svatého Martina


Proč se jí svatomartinská husa? Proč jezdí  Martin na bílém koni? Za co vděčí svému jménu?  Byl  exorcistou a může za vypálení Lidic?

Svatý Martin byl jedním z prvních nemučedníků (mučedník = křesťan, který položil život za svou víru), které církev uznala za svaté. 11. listopad byl jako svátek tohoto světce vyhlášen už v 7. století našeho letopočtu. Přes čtrnáct set let se tedy konají některé ze zvyků a oslav.
Z vojáka důstojníkem, z důstojníka biskupem
Někoho možná překvapí, že byl Martin původem  pravděpodobně kelt. Narodil se kolem let 316 – 317 našeho letopočtu v Panonii, čili na území dnešního Maďarska, kde v té době žili především Keltové. Otec byl vysoce postavený  římský voják, uvádí se, že byl snad i tribunem. Tatínek armádu miloval natolik, že svého syna pojmenoval po bohu války Martovi (Mars). Zřejmě to však nestačilo, proto patnáctiletého Martina ještě dotlačil do armády. To bylo poté, co se celá rodina přestěhovala na sever Itálie. Říká se, že ho mezi vojáky  museli odvést v řetězech, jak moc se mu nechtělo. Přestože se ze začátku vzpouzel, dotáhl to nakonec až na důstojníka
Známá legenda vypráví o večeru v Amiensu. Roku 335 se u jedné z městských bran ochomýtal žebrák. Zastavil  Martina, který zrovna projížděl kolem do tábora, a poprosil o pár drobných nebo kus žvance. Martin však neměl nic z toho, proto  si sundal plášť, který rozřízl vedví. Půlku si ponechal, druhou podal žebrákovi, aby se alespoň zahřál, když už se nenasytí. Následující noc se Martinovi zjevil Ježíš a sdělil mu, že on je tím žebrákem. Překvapuje mě, že jsem se s tímto příběhem setkala už u svatého Valentýna.
Událost zahýbala s Martinem natolik, že se nechal pokřtít a odešel z armády. V Poitiers byl ustanoven exorcistou. Vrátil se do rodné Panonie, kde bojoval proti pohanům a snažil se je obracet na křesťanství. Na křesťanskou víru přivedl dokonce i svou matku. Pohanství mu vadilo tak moc, že v Bretani nechal vykácet několik kilometrů megalitických řad,jež byly pro pohany posvátné. Dodnes tam tedy nějaké ty kameny zbyly, mohlo jich však být více.
Později se stal knězem. Založil dokonce první francouzský klášter. Od dob jeho kněžského života se mu připisují zázraky v podobě uzdravení malomocných, vyhánění zlých duchů, či vzkříšení dvou mrtvých. Kromě těchto činů byl oblíben především proto, že se zastával nespravedlivě odsouzených vězňů, vyzdvihoval lidskost a křesťanskou spravedlnost.
Po smrti biskupa si lid přál, aby převzal jeho funkci. Pod záminkou, zda by neuzdravil  nemocného, ho vylákali do města, kde ho později přesvědčili. Čtvrtého července 370 se tedy  stal biskupem.  K těmto událostem se váže další povídačka, jež vysvětluje, proč se v těchto dnech konzumuje právě husa: Tak, jako se Martin nechtěl stát vojákem, neměl v plánu přijmout ani místo biskupa. Ukryl se tedy mezi drůbež, v domnění, že tam ho hledat nebudou. Husy však jeho úkryt vykejhaly. Ačkoliv se to z jedné stránky může zdát jako dobrý úmysl, husy za své jednání skončily na pekáči. Jiná pověst praví, že  mu husy svým kejháním neustále přerušovaly kázání, což bylo jistě nepříjemné. Proto se lidé rozhodli spojit příjemné s užitečným  a husy za své činy na svatého Martina pykají dodnes.
Martin zemřel 8.listopadu 397 v Galii (dnešní Francie) . Bylo mu osmdesát let. 11. listopadu se konal pohřeb v Tours,  a proto se právě v tento den uctívá jeho památka. V Chrámu svatého Víta máme uloženo Martinovo rameno a zub. Zbytek je, jak už to u světců bývá,  roztroušen po světě.
Konec služby, začátek výtržnictví
Už děti vědí, že Martin jezdí na bílém koni. Pořekadlo má symbolizovat, že v tento den začíná padat sníh, a pokud  na svatého Martina sněží, bude bílo i na Štědrý den.  Tvrzení má hluboké kořeny ve zmíněné  legendě o žebrákovi. Druhý den se totiž na celý kraj začal snášet sníh.
Na svatého Martina také končily hony  a čeledínům a děvečkám služba. Říkalo se jim “martínkové”. Dostaly  svou výplatu a šli si hledat jinou práci. V případě spokojenosti zůstali na místě a prodloužili tak službu. Každému tedy bude jasné, že někteří zamířili rovnou do hospody, kde mnohdy propili všechny peníze, co dostali, aniž by už měli zařízenou službu novou. Noci a dny se tedy neobešly bez menších výtržností, či zpěvu.
Z roku 1590 pochází i aféra, která se dochovala v písemné formě: Martínkové společně s jinými chasníky popíjeli v hospodě. Pak se vydali k tvrzi pana Davida Boryně. Vloupali se dovnitř, pozavírali čeleď a nakonec došli až do místnosti, kde se nacházel starý pán. Ten jim nacpal peníze, hlavně, aby už šli pryč. Lupičům to však bylo málo a s pomocí klády, kterou někde sebrali, by ho málem zabili, kdyby se za něho nepostavil jeden z bandy. Pak jim pan Boryně, ač nerad, dal klíče, oni sebrali zlato, šperky, zkrátka vše, co bylo drahé, a odtáhli dál.
O této doby se “Martínek” dostal do podvědomí jako hanlivý výraz pro ty, jež tůze popíjejí a pak dělají  nepořádek. Na základě těchto událostí se ještě dnes, například v Německu, zakuklí mládež a vydává se tropit menší žertíky.

Martinova sýpka, bejkova pec
Kromě smlouvy mezi hospodářem a čeládkou, uzavírala smlouvu i obec s obecním sluhou (pastýřem, ponocným, učitelem a dalšími lidmi). Také jim vyplácela peníze. Mnohdy v naturáliích, jako bylo obilí, brambory….
Pak se konaly, někde se ještě konají, takzvané “Bejkovy pece,” na Moravě “Martinovy sýpky.”
Obecní sluha, který přijal službu, musel za smlouvu platit hostinu pro  hospodáře z obce. Všichni, kdo tedy nastupovali do nové práce, se společně složili, každý přinesl něco, až z toho byla velká žranice. Účastnit se mohli pouze ti, co něco “sypaly”. A další podmínka účasti byla donáška vlastního příboru.
Mladé víno
Tímto dnem také končí zemědělský rok, tedy ustaly i práce  na vinicích. Za panování Josefa II.,syna Marie Terezie, se na 11. listopad pravidelně ochutnávala vína z nové sklizně. Podle termínu koštování se tato vínečka začala označovat jako svatomartinská. V 11:11 se Svatomartinským vínem přiťukne,  a v této chvíli začínají slavnosti a hody. Do tohoto dne se ťukat mladým vínem nesmělo.
Kdyby husy držely zobák
Říká se, že o svatém Martinu husa zpívá nejpěkněji.  A je tomu skutečně tak.  Kromě vína je tradičním pokrmem husa. Legendy o kejhajících husách už známe.  Přesto je zajímavá jedna věc. V Římě chovali husy jako posvátné ptáky. Roku 387 před naším letopočtem svým kejháním upozornily Římany na blížící se  kmeny Galů. Myslím si, že pověsti o husách, které ruší  kázání, případně prozrazují skrytého Martina, mají kořeny právě zde. Zvláštní ale je, že tak  významný tvor, symbol bojovníků, končí na pekáči, právě v den svatého Martina.
Tento opeřenec byl vlastně poslední pečení před adventním půstem. Při stolování platila pravidla o tom, kdo co sní. Nejnižší sluha dostal vždy křídlo. To proto, aby při práci pořádně lítal. Vyšší sluha měl stehno a zbytek zdlábl hospodář. Kdo si nemohl dovolit husu, konzumoval kachnu nebo slepici. Lidé zužitkovali i  kůže z husy, které si dávaly do bot, aby se  nepotily nohy, případně aby se zabránilo kuřím okům. Z kostí,  co zbyly, se pak věštilo. A co se peří týče – dralo se na peřiny. Nadráno však muselo to však být do svatého Martina. Po něm, se totiž  předl len.

Otrávené rohlíky
Peklo se i pečivo. Zahnuté rohlíky zvané martiny, nebo roháče. Děvčata je dávala svým chlapcům, a hospodáři   čeledi na cestu ze služby. Mnohdy bylo pečivo plněné povidly nebo ořechy.
A jak tento pokrm vůbec vznikl? Nebyla by to legenda o svatém Martonovi, aby  tu opět nevystupoval žebrák. Ten poprosil Martina o rohlík. Martin tedy přikázal svému koni, ať shodí podkovy. Kůň poslechl a najednou ležely všude kolem. Potom se z nich staly rohlíky.
Další verze vypráví o Martinově maceše, která ho chtěla otrávit. Rozhodla se, že jed zapeče do rohlíků. Aby však ten jeden poznala, zahnula mu konce. Když ale vyndala pečivo z pece, zahnuté byly všechny.
Pečivo se také dávalo těm, co chodili po koledě. Ve 14. století to byli především chudí žáci, kněží, ale třeba i kati. Ovšem jim roku 1390  staroměští účast zakázali. 
Koledovat chodí v dnešní době například děti v Německu.

Svátek světel
Protože se již brzy stmívá, lidé měli potřebu v temnotě hledat světlo. Pravděpodobně jde o původ germánských zvyků pochodu s loučemi.  Naši předci vydlabávaly řepy a dýně (dostaly se do Evropy v 15. století), do kterých  vkládaly svíčky. Tyto lucerničky se pak donesly do přírody. Říkalo se, že se s jejich pomocí hledá světlo k Betlému. V dnešní době se spíše lepí lampiony. S těmi se pak vyjde do temných ulic hledat světlo a Martinovo poselství. Trochu to připomíná  den sv. Lucie, který se slaví o měsíc později.   V mnoha českých městech se tradice lampionových průvodů  dodržuje. Součástí průvodu je i svatý Martin.
Bílý  kůň
Martin, jakožto  důstojník  jezdil na koni. Jelikož v tuto dobu začíná sněžit, lidé si spojili představu koně a sněhu. Odtud pochází bílý kůň. V době Martinova svátku se dříve v Římě konaly koňské dostihy. Osobně si ale myslím, že v tom roli hrají i prusí -  bílí koně, které na našem, území uctívali Keltové.

Prokleté Lidice
Lidé v okolí Lidic, považovali tuto obec za prokletou. Ještě před tím, než byly za druhé světové války definitivně vypáleny, je drancování  v minulosti postihlo již mnohokrát. Kromě toho, že se v okolí našla obětiště, místní přikládali svůj  hrozný úděl svatomartinským hodům.
Na místě kostela, shodou okolností zasvěcenému svatému Martinovi, prý kdysi obětovali husu a snědli  ji.
A co se týče koně?- Právě bílé koně, na kterém Martin jezdí,  byli častou obětí při keltských obřadech. Bílý kůň je vlastně symbol podsvětí.

Ať už nám na těchto souvislostech přijde něco zvláštního, či nikoliv,svatomartinské hodování je hezký zvyk. A kromě celosvětového dodržování zvyků na památku významného světce, nám  na tento den připadá ještě jedna významná událost. – Den příměří, neboli Den veteránů.

11. listopadu roku 1918,  údajně v 11. hodin a 11 minut, zavládlo  na všech frontách příměří a tento den se po celém světě zapsal do dějin jako konec 1. světové války.

Zdroje, odkazy:
Mé poznatky
Hans Biedermann - Lexikon symbolů
Dagmar Šottnerová -Lidové tradice
Slavomír Ravik - O světcích a patronech
Adventní kalendář - Vánoce a jejich tradice
České tradice
Česká televize - dokument Naše tradice - úžasný dokument, doporučuji všem!
Mateřská škola Vokovická
Blanenské vítání svatého Martina
Víra.cz
Česká a anglická wikipedie


pondělí 2. listopadu 2015

Dušičky nejsou Halloween!


Druhého listopadu si připomínáme Památku zesnulých, podle římskokatolické církve Památku všech věrných zemřelých, lidově Dušičky.

HISTORIE
V dávných časech za dob Keltů  připadal na noc přelomu října a listopadu konec keltského roku, neboli Samhain. Lidé věřili, že právě v tento den se stírají hranice mezi světem mrtvých a živých.
Odjakživa se křesťané snažili potlačit pohanství, nebo některé pohanské slavnosti “předělat”  na své. Jinak tomu nebylo ani zde.
Benediktinský opat Odilo z Cluny (Francie)  byl proti pohanství  a jelikož chtěl utnout původní slavnost, zavedl roku 998 našeho letopočtu Památku všech věrných zemřelých.
Dušičky pochází od “duší”. Křesťané věří, že duše před tím, než přijde do nebe, projde očistcem. Hoří tu očistný oheň, ve kterém se čistí od svých hříchů, kterých se dopustily za svého života.
Určitě už každý někdy slyšel “Byl to očistec”, ve smyslu, že to nebylo jednoduché. Jednoduché to nemají  ani zemřelí. Mezi takové prohřešky se počítá i pronesení božího jména, čili zaklení typu “Ježíši Kriste”,”Pane Bože” a podobně. Některé duše v očistci tedy setrvají velmi dlouho. Podobá se spíše žaláři. Duše tu trpí vice, než na zemi.
Na tridentském koncilu v 16. století byla ustanovena možnost  se modlitbou  “přimluvit”  a ušetřit tak utrpení svým blízkým v očistci.
Datum 2.listopadu byl  ustálen ve 12. století a v tento den se slaví dodnes.
Ve třináctém století  se tradice rozšířila i do západní církve, přibližně o sto let později dorazila až do Říma.
Roku 1748 potvrdil papežem Benedikt XIV., aby se o Dušičkách sloužily tři mše za zemřelé. 


TRADICE
Přestože je svátek křesťanský, pohanské tradice a pověry i v současnosti přetrvávají.
Lidé očišťují zemřelým hroby, zdobí je květinami, věnci a zapalují svíčky.
Tyto věci mají poukázat na to, že smrtí a pohřbením život nekončí.
Květiny - Je dokázáno, že květiny mrtvým na hroby pokládali už v neolitu. Květiny by měly být živé jako symbol života. 
Kromě Slovenska je Česká republika jediným místem na světe, kde se rozlišují sudé a liché počty květin. Pro živé je lichý počet, mrtvým pak náleží sudý. Sudé číslo je vysvětlováno jako smutek  ze samoty a osamělost.
Bílé květiny se dávají těm, co zemřeli mladí a svobodní. Přesto by však každý kromě  těchto pravidel, měl svým blízkým zemřelým věnovat takové, jaké měl rád za svého života.  
Věnec - Věnec je vlastně kruh, tedy symbol nekonečna a věčnosti – věčného života.  U nás se na hrobech vyskytl v 17. století. O dvě stě let později se začaly objevovat věnce s hlavou.
Svíčky, světlo, lucerny -  Zapalování svíček, ať už na hrobech, či doma, opět pochází od Keltů a Slovanů. Jak už víme, oheň očišťuje a chrání před duchy. O Samhainu měly zapálené ohně, nebo vydlabané plody, uvnitř kterých, byly uhlíky, či svíčka, ukázat zemřelým cestu, aby nebloudili.  V severních Čechách se těmto lucerničkám říká “bubáci”.
V Čechách se odjakživa věří, že v tento den vystoupí duše z očistce, aby si odpočinuly.
Hospodáři tedy lili do lamp místo oleje máslo, aby si zemřelí mohli ošetřit spálené rány, které utrpěli od očistného ohně.
Pokrmy - Večer se mělo vypít mléko,nebo se tím alespoň postříkat, aby se duše ochladily. I házení pokrmů do ohně mělo poukázat na očistu.
A když už jsme u jídla, peklo se čtyřhranné pečivo, samozřejmě zvané “Dušičky”. Bylo plněné povidly, nebo mákem. Rozdávaly se žebrákům, poutníkům,  nebo zaměstnancům. Hospodyně většinou pekly dva druhy. Z bílé mouky pro rodinu, z tmavé pro služebnictvo, čeládku a další pomocníky v domácnosti.
 Ještě na počátku 20. století, tedy reativně nedávno, se v Jižních Čechách chodilo na Dušičky koledovat. Dostávalo se právě toto pečivo. Od toho se uchytil název, který se vyskytoval především na Českokrumlovsku “Chodit po rohlících”.

POVĚSTI
V tuto noc se v kostelech koná noční mše pro mrtvé. Živí na ní nejsou zváni. Toto téma se objevuje v mnoha pověstech z pelhřimovska, i odjinud. Nejznámější pověst je zřejmě o Rožmbercích, kteří se probouzí a jednotlivě, tak jak zemřeli, odchází na mši do kostela, ve kterém se samo rozsvítí. Poslední kráčí Petr Vok v černých šatech. Mši slouží šedý mnich. Po skončení se všichni vrátí do hrobky, kde sedí a až do rána si povídají.
Existuje  spousta pověstí o průvodu mrtvých duší, které mají namířeno většinou do kostela.
Povídá se, že v tento den v roce nás mohou naši zemřelí navštívit.
Ráno, když zazvoní zvony, musí se duše opět vrátit do očistce, nebo zpět, odkud přišli.
Pranostiky praví, že "Prší- li na dušičky, nebo je mlha, mrtví oplakávají své hříchy."
  
DUŠIČKY NEJSOU HALLOWEEN! 
Pozastavuji se  nad tím, jak o sobě většina Čechů mluví jako o ateistech,  co nebudou slavit náboženské svátky. Přesto, když přijde čas Dušiček,  najednou obrátí, vychvalují všude "náš" svátek, namísto toho, aby slavili “americký” Halloween. Případně motají  dohromady Dušičky a Svátek všech svatých.
Halloween vznikl “spojením” keltského Samhainu a křesťanského svátku Všech svatých.  Nepochází z Ameriky,  a nese v sobě mnohem vice z původní tradice, než křesťanské Dušičky, které přišly až o mnoho set let později.

Svátek Všech svatých  oslavuje všechny mučedníky a světce. Jeho datum připadá na 1. listopadu. Nemá nic společného s Dušičkami.

Lidé by měli přestat nazývat Halloween “americkými Dušičkami”,celkově ho přestat
vnímat jako konkurenci Dušiček a zaměřit se na to, zda chtějí, či nechtějí v tento den uctít své blízké, kteří už tu nemohou být.
Nejde o žádnou soutěž.  



Zdroje, odkazy:

Lidové tradice – Dagmar Šottnerová
Lexikon symbolů – Hans Biederman
http://www.rozhlas.cz/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-dusicky/212562260400024/

úterý 13. října 2015

Boží kámen



Balvanů, kamenů a kusů skal s názvem „Boží kámen“ najdeme hned několik.
Jen jeden  se však označuje jako nejenergičtější z celé  České republiky. 
Nachází se v Jižních Čechách na Strakonicku. Přesněji, mezi Kraselovem a Tažovicemi.
Přestože je název jednotného čísla, jde o  shluk několika žulových balvanů schovaných v lese. Odtud dostal pojmenování i celý kopec, kde se kameny ukrývají. 

Pokud se z Tažovic  vydáte do Kraselova, zhruba po půldruhém kilometru odbočte vlevo na lesní cestu. Právě tady můžete ponechat své vozidlo a dát se po polňačce do kopečka. Za chvíli  vás ukazatel ubezpečí, že máte správný směr. Po pravé straně vykoukne pár domků. Jedná se o samotu Dřetiny.  Vy však štrádujte dále, do lesa, kde už čeká další směrovka. Tady už se neztratíte. Pěšina v lese je vyšlapaná. Po dvou stech metrech se před vámi objeví Boží kámen.
Nelekejte se, pokud bude zrovna obsazen či obležen lidmi.  I my jsme na něj „stáli ve frontě“ a čekali, než se s ním skupinka před námi pomazlí a rozloučí.

První směrovka, kousek od místa, kde lze parkovat
Jak už jsem zmiňovala, Boží kámen má až třikrát větší energii, než většina míst, proto patří mezi jedno z energeticky nejsilnějších u nás. Balvan ve tvaru lodi vyzařuje nejvíce. Má léčivé účinky a působí především u onemocnění chronických.  Jeho nabíjecí místo se však nenalézá ve středu, jak tomu většinou bývá, ale u kraje (místo je opět vyšlapáno)
Sílu kamene pocítíte nejvíce při první návštěvě. Ta by prý  měla trvat okolo dvaceti až třiceti minut. Nemusíte se však obávat, pokud vás místo nadchne natolik, že tu strávíte delší dobu. Žádné „předávkování“ energií nehrozí. Místo působí velmi klidně a dodává pocit bezpečí. Nejraději byste si lehli na jeden z balvanů a v klidu usnuli. Alespoň tak jsem to měla já. Cítila jsem teplo a pohodlí. Dá se říct, že i když je Boží kámen schován uprostřed lesa, daleko od lidí, rozhodně bych se nebála tu přenocovat.   Zkrátka opravdu jedno z nejharmoničtějších míst, na kterých jsem byla. Zajímavé proto je, že jsme se tu pohádali tak, až kamarádka raději odešla. Před tím žádný konflikt nebyl a vše se řešilo klidu. Nevíme tedy, co mělo tohle znamenat. Zřejmě výjimka potvrzující pravidlo.Kromě toho, že kámen „léčí“, lze se tu napojit i na kosmickou energii a vyšší síly.(O tomto se příliš rozepisovat nebudu, jelikož se jedná o téma zcela mimo mé zájmy.)

Někdo tu také mívá jasnovidecké vize, jiným se naopak podařilo vrátit do svého minulého života. Pozoruhodný je i fakt, že i když jsou všude kolem závěje,  Božímu kameni se bílá pokrývka vyhne.


Boží kámen. Na pravé straně je vidět kámen ve tvaru lodi.
Boží kámen ze strany. Vpravo je vidět část kamene ve tvaru lodi.

Historie:
V minulosti se tu zřejmě pořádaly rituály. Lidé věřili, že kameny jsou pozůstatky právě nějaké rituální svatyně. Osobně se k tomu přikláním také.  V okolí se vyskytovali Keltové, později Slované.  Nutno podotknout, že rozhodně nejde o menhiry, které by sem  byly za nějakým účelem dopraveny, jedná se tedy o přírodní úkaz.
Malým dětem se říkávalo, že je "nepřinesl čáp, či vrána", ale rodiče je našli pod Božím kamenem. Je tedy zřejmé, že je místo odedávna velmi důležité. Přesto jsem  ale více informací o  historii  nenašla. Mám také dojem, že ještě před pár lety nebylo tak „slavné“ a znali ho pouze místní a lidé z okolí. Svou popularitu získalo díky zmínce v  knížce známého psychotronika. Od té doby mají všichni pocit, že jak je v knížce, musí ho zkrátka navštívit, což je trochu smutné. 


Boží kámen ze strany

 Pověsti:
Sázka: Není zřejmé, zda se balvanům dostalo názvu kvůli energii, která tu vyvěrá, ale pověst praví toto: Čert se vsadil s Bohem. Nesl kámen, ale nedonesl. Kvůli prohrané sázce tak  musel vytvořit tento kamenný oltář, který podle Boha dostal název „Boží kámen“. Zda se jedná o pověst přímo o tomto místu, nevím. Mám totiž dojem, že téměř každá legenda o  kameni, či skalním útvaru v Jižních Čechách, se týká toho, že „čert nesl kámen“, nebo „čert musel za noc něco postavit“, což je opět i případ další pověsti.

Kamenný oltář:  Vznik těchto kamenů připomíná jiný příběh, který může mít, dle mého, i reálné základy. Alespoň zčásti v prvních větách. Kdysi dávno, když se na místě konaly pohanské rituály,  byste tu kameny těžko hledali. Jednou se měl opět konat obřad. Čekalo se však na kněze, který ovšem onemocněl. Nikdo jiný ho zastoupit nemohl. Lidé  se sešli, a pouze vyčkávali. Kněz však stále nikde. Slunce už zapadalo, když se odnikud přihnala velká vichřice. Spolu s ní se objevil i kněz. Nešlo však o našeho chorého, nýbrž o samotného Satana. Příliš se neostýchal a začal na Boha házet špínu. V tu chvíli  bouře ustala, objevilo se světlo  a promluvil sám Bůh.  Satan za trest, že haněl Boha, musel do doby, než kohout zakokrhá, vyhotovit oltář z kamenů. Přihlížející lid na místě usnul, a poté, co se ráno probral, stály mezi stromy balvany, jež známe z dnešní doby.

Na této pověsti mě udivuje, že v pohanských dobách  vedl obřady kněz. Je možné, že je to povídačka opravdu velmi stará, jen  v průběhu let byla "předělána" na křesťanskou verzi.


 
Pohled dolů z Božího kamene



Zdroje a odkazy:



 
Design Downloaded from Free Blogger Templates Download | free website templates downloads | Vector Graphics | Web Design Resources Download.